Jak na minulý a předpřítomný čas

Předpřítomný čas (Present Perfect) – co o něm (ne)víme?

Pokud jste se někdy učili anglicky, je pravděpodobné, že jste se s tímhle časem setkali a slyšeli jste vysvětlení, které zní nějak takhle:

• je specifický pro angličtinu
• do češtiny se překládá minulým časem
• používá se, když něco začalo v minulosti a pokračuje nebo má důsledky do budoucnosti

Víte, co mají všechna tato tvrzení společného? Ani jedno z nich není pravdivé nebo alespoň neodpovídá realitě. Abychom si mohli vysvětlit jak na předpřítomný čas prostý (present perfect simple), pojďme si nejprve shrnout a vyvrátit všechny mýty s ním spojené.

Další mýty o předpřítomném čase

Určitě jste se už setkali s některým z těchto mýtů. Tak schválně:

1. Používáme ho, pokud ve větě je nějaké signální slovo, např. never, always, already, just, yet atd.
   I have never heard it. – Nikdy jsem to neslyšel.
   He has always loved her. – Vždycky ji miloval.
2. Používáme ho vždy pro tzv. neukončené děje.
   I have been here since yesterday. – Jsem tu od včerejška.
   She has moved to England. – Odstěhovala se do Anglie.
3. Používáme ho, pokud má něco důsledek do přítomnosti.
   I have lost my keys so I cannot open the door. – Ztratil jsem klíče a nemůžu otevřít dveře.
   He has told me so now I know it. – Řekl mi to, a tak to teď vím.
4. Používáme ho, pokud mluvíme o zkušenosti.
   I have never been to England. – Nikdy jsem nebyl v Anglii.
   I have tasted this soup before. – Nikdy jsem tuhle polévku neochutnal.

Pravidla, která jsme si zatím uvedli, jsou těžko pochopitelná, fungují jen v omezené míře a často si v praxi navzájem odporují. Co když chci mluvit o tom, že jsem sice ztratil klíče, ještě jsem je nenašel, ale dveře mohu otevřít jinými? Vztahuje se na to některé z uvedených pravidel?

Učení se těchto pravidel možná pomůže s vyplněním testu ve škole, ale málokdo se díky nim naučí opravdu předpřítomný čas chápat. Pokud se chcete předpřítomný čas naučit používat a chápat, čtěte dál.

Tvary sloves

Než se podíváme, jak se předpřítomný čas tvoří, je dobré pochopit, jaké tvary mají anglická slovesa a hlavně – co znamenají.

Ať už je sloveso pravidelné nebo nepravidelné, téměř každé umí vytvořit tři tvary:

DO – DID – DONE
SEE – SAW – SEEN
WASH – WASHED – WASHED
LOSE – LOST – LOST

První tvar je základní a jeho význam najdeme většinou ve slovníku, tedy – dělat, vidět, umýt a ztratit.

Druhý tvar je charakteristický pro minulost a v češtině mu odpovídá nejvíce koncovka -l/-la/-li/-ly/-lo, tedy – (u)dělal, (u)viděl, umyl, ztratil. Používá se typicky pro tvoření minulých časů (např. past simple).

Třetí tvar se někdy do češtiny překládá nehezky, ale jde to, vyjadřuje vlastně hotový stav činnosti, její výsledný stav. Mimochodem latinsky se mu říká “perfectum”, což doslova znamená “hotový”. Takže u uvedených sloves to je – uděláno, viděno, umyto, ztraceno.

Předpřítomný čas prostý (present perfect simple) se tvoří pomocí slovesa HAVE (mít) a právě třetího tvaru slovesa (HAVE + III), znamená tedy něco jako “mít hotovo”.

Něco velmi podobného máme i v češtině:

Dejte mi minutu, ještě nemám vybráno. – Give me one minute, I haven’t chosen yet.

Máš umyté ruce? – Have you washed your hands?

Ještě ten e-mail nemám odeslaný. – I haven’t sent the e-mail yet.

Už to máš dojezené? – Have you eaten it yet?

U hodně sloves v češtině máme také třetí tvary, ale znějí nehezky – “dopito”, “přijito”, “odbyto” atd. Proto se používá méně než v angličtině, ale rozhodně není pravda, že ho čeština nemá nebo že existuje jen v angličtině.

Kdy se tedy používá předpřítomný čas prostý (Present Perfect Simple)?

Možná si teď kladete otázku, jak máte poznat, kdy použít minulý čas a kdy předpřítomný, protože se ještě pořád ve své hlavě řídíte výše uvedenými mýty a poučkami. Ve škole na to vždy bylo spousta testů – typicky na doplnění present perfect simple a past simple (předpřítomný prostý vs. minulý prostý) a mnoho dalších.

Teď vám řeknu něco, po čem se vaší hlavě obrovsky uleví. Předpřítomný čas prostý nemusíte použít prakticky nikdy a můžete používat čas minulý. Předpřítomný čas je nástroj, jak vyjádřit, že mluvíme o příčině a důsledku, ale není to zdaleka jediný nástroj na jeho vyjádření. Je úplně v pořádku říct věty:

I am full because I have eaten. – Jsem sytý, protože jsem se najedl.

I am full because I ate. – Jsem sytý, protože jsem se najedl.

I am tired because I haven’t slept. – Jsem unavený, protože jsem se nevyspal.

I am tired because I didn’t sleep. – Jsem unavený, protože jsem se nevyspal.

Obě dvojice mají stejný význam, protože v obou je slovo “because”, jen v té první by příčina a důsledek byla pochopitelná i bez “because” (ale samozřejmě lze použít jen “because” nebo jen “předpřítomný čas nebo obojí), takže použití předpřítomného času nám často dokáže ušetřit práci s delší větou, takže třeba místo věty

I was here yesterday and I am still here. – Byl jsem tu včera a jsem tady ještě pořád.

můžeme říct

I have been here since yesterday. – Jsem tu od včerejška.

Velmi často se také stává, že důsledek není zmíněn vůbec a je na nás, abychom si ho domysleli:

I have told you three times. – Řekl jsem ti to třikrát. (důsledek může být třeba to, že už se mi nechce to opakovat počtvrté)

What have you done? – Cos to udělal? (tady může být důsledkem třeba moje “nevěřícnost” nebo to, že se chystám něco vyčítat)

To, že něco má důsledky nebo ještě pokračuje do současnosti, nás v žádném případě nezavazuje použít předpřítomný čas prostý. Kdyby to tak bylo, museli bychom třeba větu, že “jsem se narodil před 30 lety” přeložit vždy tímto časem, protože přece ještě pořád žiju, ale asi už teď tušíte, že takhle to opravdu být nemůže.

Když se lidé předpřítomný čas prostý učí, často se ptají – jak poznám, že je někde příčina a důsledek? Tuhle otázku si klademe ale obvykle jen, pokud narazíme na větu vytrženou z kontextu v učebnici nebo testu, v praxi tohle ale neřešíme prakticky nikdy, protože známe kontext a sled událostí, o kterých mluvíme.

Kdy předpřítomný čas NESMÍME používat?

Jak tedy vidíme, přepřítomný čas používat většinou nemusíme, ale můžeme. Jsou ale situace, kdy ho použít nesmíme. Těmi jsou věty, kde je nějaké určení minulosti (yesterday, last year, last week…). I tohle je ale podobné češtině, kde také neřeknu “včera to mám napsané”, ale “včera jsem to napsal”.

I washed my hands in the morning. – Ráno jsem si umyl ruce. (nerozhoduje, jestli jsou ještě pořád čisté)

They met last week. – Potkali se minulý týden. (není podstatné, že se kvůli tomu ještě pořád znají)

She was born in the year 1990. – Narodila se v roce 1990. (není důležité, že ještě pořád žije) 

Kdy předpřítomný čas MUSÍME používat?

Jsou přece jen situace, kdy je použití předpřítomného času (present perfect) téměř nezbytné. Jsou to věty, kde důsledkem je to, že činnost ještě stále probíhá a ve větě se o tom mluví. Třeba “Jsem tu od včerejška” – I have been here since yesterday.

V této větě totiže nemluvíme o něčem, co je jen teď (Jsem tady. – I am here.) nebo jen v minulosti (Byl jsem tady. – I was here.), ale mluvíme o něčem, co je do teď – předpřítomný čas.

How long have you known it? – Jak dlouho to víš?

He has loved her all his life. – Miluje jí celý svůj život.

I have been ill since last week. – Od minulého týdne jsem nemocný.

Všimněte si rozdílu mezi výrazem “yesterday” – včera, který mluví čistě o minulosti (tam předpřítomný čas použít nesmíme) a “since yesterday” – od včerejška (až do teď), které se s předpřítomným časem vyskytuje velmi často.

Shrnutí

Když si to tedy shrneme, předpřítomný čas se tvoří pomocí spojení HAVE + III a můžeme (nikoli musíme) ho použít, pokud chceme mluvit o příčině a důsledku.

To, že něco má důsledky, nás nezavazuje ho použít. Je velmi používaný, protože nám ušetří spoustu práce s jinak kostrbatými a delšími větami. Kdykoli ho uslyšíte, ptejte se, jaké důsledky má na mysli člověk, který ho použil. Často se používá jako výčitka v hádkách apod. A jeho použití je vesměs dobrovolné a velmi populární.

Pokud bychom se rozhodli, že tento čas prostě používat nechceme, protože se nám nelíbí, chybu tím neuděláme (i když by to asi byl trochu škoda). Co je u tohoto času ale nezbytné, je mu rozumět, když ho používá někdo jiný, protože se používá opravdu hodně.

Další mýtus je, že se v americké angličtině nepoužívá, v britské ano

Pokud jste dočetli až sem, zasloužíte si rozbít ještě jeden mýtus, se kterým se velmi často setkávám. V tomto mýtu se tvrdí, že v americké angličtině se nepoužívá, zatímco v britské ano. Nebudu se teď odvolávat na svoji osobní zkušenost ani na to, co se píše v literatuře, ale budu troufale tvrdit – koukněte se na jakýkoli americký film nebo seriál – The Big Bang Theory, Friends, How I met Your Mother, Sex in the City, Hous of Cards, Futurama, prostě cokoli a zapněte si anglické titulky a pozorně sledujte. Ve většině případů nebudete muset čekat víc než pět minut a uvidíte nebo uslyšíte ho a zjistíte, že se používá skoro pořád.

Důvodů, proč je tento mýtus rozšířený, je opravdu hodně, ale ten hlavní je asi v tom, že se většina lidí zaměří na použítí předpřítomného času prostého v kombinaci s “jeho signálními slovy” (never, always, already, just atd.), se kterými ho americká angličtina moc nepoužívá (podobně jako se nemusí používat u naší věty “I am full because I have eaten.“).

Američané často řeknou “I never saw it.” místo “I have never seen it.“, protože obě tyto věty mají v podstatě stejný význam (Nikdy jsem to neviděl.), ale jinak tento čas používají velmi často, stejně jako v Irsku, Skotsku, Austrálii, Kanadě a samozřejmě i USA.

Proč nám tedy tento čas dělá tolik problémů? Neustále se totiž fixujeme na složitá, omezeně platná a velmi zavádějící pravidla, která slýcháme od lektorů, čteme v učebnicích a učili nás je ve škole. Tato pravidla ale neodpovídají reálnému použití a křečovitými pokusy o jejich uplatnění vzniká mnoho mýtů a polopravd.

Na závěr mám pro vás ještě jednu povzbudivou zprávu – pokud jste dobře pochopili předpřítomný čas prostý, chápete bez další práce automaticky i další 2 časy. A to předminulý čas prostý (past perfect simple) a předbudoucí čas (future perfect simple), ale o tom si řekneme už na webináři nebo v kurzu.