Blog

Celý koncept časové souslednosti vychází z jednoduchých principů:

  1. Pokud v angličtině mluvíme o přítomnosti, 1. sloveso ve větě musí být v I. tvaru.

    I know it. – Já to vím.
    She is here. – Ona je tady.
    They are waiting. – Oni právě teď čekají.
    I have been waiting for many hours. – Čekám už spoustu hodin.
    Pokud v angličtině mluvíme o minulosti, 1. sloveso ve větě musí být ve II. tvaru a všechny minulé časy budou mít II. tvar.I was here. Byl jsem tady.
    I had a dream. Měl jsem sen.
     
  2. Pokud mluvíme o tom, co se stalo v minulosti, budeme vždy bez výjimky používat minulé časy tzn. II. tvary. Pokud mluvíme o tom, co se stalo teď, budeme vždy používat přítomné časy (=I. tvary).
    • Např. Já vím, že ona je doma. I know she is at home.
      Ve chvíli, kdy ale když řeknu – Já jsem věděl, že ona je doma. (I knew she was at home.), je třeba si uvědomit, že obě části věty mluví o minulosti.
      (Já jsem včera věděl, že včera byla doma – tj. naše česká zvláštnost je, že v tomto případě dokážeme použít přítomný čas.)
      V angličtině to musí být I knew she was at home. Nemůžeme říct větu: I knew she is at home.

     

Můžeme se na to dívat jako na rovnici:

  • na jedné straně je I. tvar, na druhé straně musí být I. tvar
  • na jedné straně je II. tvar, na druhé straně musí být II. tvar

Filip školí tyto workshopy

Autor: Filip Slunský

Jazyky, matematika, logika jsou mojí celoživotní vášní. Fascinuje mne, jaké souvislosti a pravidla se v jazycích nacházejí. V 15 letech jsem si udělal státnice z angličtiny a od 20 učím učitele jak učit francouzštinu a angličtinu. Mám radost, když převádím znalosti do praxe.
0