Časová souslednost v angličtině

Celý koncept časové souslednosti vychází z jednoduchých principů:

1. Pokud v angličtině mluvíme o přítomnosti, 1. sloveso ve větě musí být v I. tvaru.
   
   I know it. – Já to vím.
   She is here. – Ona je tady.
   They are waiting. – Oni právě teď čekají.
   I have been waiting for many hours. – Čekám už spoustu hodin. Pokud v angličtině mluvíme o minulosti, 1. sloveso ve větě musí být ve II. tvaru a všechny minulé časy budou mít II. tvar.I was here. Byl jsem tady.
   I had a dream. Měl jsem sen. 
2. Pokud mluvíme o tom, co se stalo v minulosti, budeme vždy bez výjimky používat minulé časy tzn. II. tvary. Pokud mluvíme o tom, co se stalo teď, budeme vždy používat přítomné časy (=I. tvary).
   • Např. Já vím, že ona je doma. I know she is at home.
     Ve chvíli, kdy ale když řeknu – Já jsem věděl, že ona je doma. (I knew she was at home.), je třeba si uvědomit, že obě části věty mluví o minulosti.
     (Já jsem včera věděl, že včera byla doma – tj. naše česká zvláštnost je, že v tomto případě dokážeme použít přítomný čas.)
     V angličtině to musí být I knew she was at home. Nemůžeme říct větu: I knew she is at home.
     

    

Můžeme se na to dívat jako na rovnici:

• na jedné straně je I. tvar, na druhé straně musí být I. tvar
  
• na jedné straně je II. tvar, na druhé straně musí být II. tvar